Kdo může za růst inflace? ODBORY! …nebo ne?

 

Odbory a jejich činnost je všeobecně velmi kontroverzní otázka, kterou se ekonomové velice často zabývají. Působení odborových organizací dosáhlo takové síly, že se sdružují do celostátních organizací a pomocí síly kolektivního vyjednávání vyvíjejí takový tlak, kterému se jen stěží brání zaměstnavatelé i samotní zákonodárci. V České republice nelze naštěstí mluvit o neudržitelné situaci, neboť české odbory nemají už takovou moc jako před revolucí a neprosazují své požadavky hrubou silou. Odbory jako takové mají své pevné místo v ekonomice a jejich vliv nelze jednoduše eliminovat. Neexistence odborů by – ač se takový názor nemusí každému ekonomovi líbit – mohla vést k sociální nespravedlnosti plynoucí ze snahy podnikatelů maximalizovat zisk udržováním mezd na co nejnižší úrovni a životní úroveň by zřejmě nebyla na takové výši, jaká dnes je, pokud pomineme náklady spojené s odborovou činností (náklady na prosazování a udržování podmínek, náklady plynoucí z minimální mzdy apod.).

80a4824670e0dbe

Existují dva názory na odborovou prospěšnost, které se neustále bijí mezi sebou. Zastánci odborové činnosti říkají, že zaměstnanci jako jednotlivci mají malou vyjednávací sílu, a proto je nutné, aby se sdružovali do silnějších organizací, aby dokázali být zaměstnavatelům stejně silným oponentem. Mezi jedny z historických zastánců se řadí například manželé Webbovi (mimo jiné zakladatelé anglické socialistické Fabiánské společnosti), kteří v roce 1897 napsali dílo Průmyslová demokracie, kde dokazují, že vysoká mzda vynucená odbory vede ke zvýšení produktivity práce, protože drahá práce nutí podnikatele k reorganizaci výroby a novým technickým řešením – tím vyslovili teorii ekonomicky vysokých mezd. Je nutné říci, že manželé Webbovi také rozvíjeli teorii komunálního socialismu a jejich teorie vysokých mezd pramenila z přesvědčení, že podnikatel je v kapitalismu nucen nadužívat pracovní sílu, a zároveň má možnost místo investic a modernizace najmout další pracovní sílu –proto není jiná cesta než prosadit takové mzdy, které ho k inovacím donutí. Takový přístup je ale krátkozraký a je v rozporu s dnes mainstreamovými ekonomickými teoriemi.

Odpůrci tvrdí, že činnost odborů vyvolává distorze na trhu vedoucí k vyšší nezaměstnanosti, která pramení z udržování vyšších než rovnovážných mezd. Odbory tlačí na zákonodárce a zaměstnavatele k neekonomickým řešením, které sice přináší pozitivní výsledky pro odboráře (a v konečném důsledku i pro černé pasažéry, tedy zaměstnance, kteří v odborech nejsou), ale jedná se v podstatě jen o formu přerozdělování prostředků směrem k zaměstnancům a prodražování najímání práce. Kde je ale pravda? Opravdu odbory ekonomiku v konečném důsledku poškozují? A jakým mechanismem k tomu dochází?

Nejprve je nutné se podívat blížeji na to, co vše se snaží odbory prosazovat, a jak na ně vlastně nahlížet. Odbory lze v rámci ekonomické teorie považovat za typickou zájmovou skupinu, která se snaží prostřednictvím síly pramenící z její velikosti a organizovanosti zlepšovat podmínky pro svoje členy. Jedná se o organizaci sdružující zaměstnance s cílem prosazovat nejen jejich pracovní, ale také sociální, hospodářské a jiné zájmy. Jedná se o jednu z největších aktivních zájmových skupin, která vyvíjí tlak především směrem k zaměstnavatelům a zákonodárcům. Mají vlastní exekutivní složku a finance získávají z příspěvků srážkou ze mzdy svých členů přímo zaměstnavatelem.

V České republice mají odbory více než stoletou historii a oproti jiným zájmovým skupinám požívají určité výsady. Vznik, práva a fungování odborových organizací je upraven občanským zákoníkem (zákonem č. 89/2012 Sb.), který jim poskytuje značnou svobodu. Počet odborových organizací není omezen dokonce ani v rámci podniku. Podmínkou je ohlášení vzniku na Ministerstvu vnitra České republiky, které vznik dané organizace nemůže ze zákona zamítnout.

The_hand_that_will_rule_the_worldVliv odborů lze rozdělit do tří hlavních kategorií: Jednání v tripartitě, kolektivní vyjednávání a participace v systému RIA (Hodnocení dopadu regulace). Už samotná existence tripartitního jednání ukazuje na sílu odborů, kde veřejnost žije v iluzi, že dochází k rovnocennému dialogu mezi odbory, podnikateli a vládou za účelem nastolení co nejoptimálnějších regulací. Je samozřejmé, že takový dialog může vést k tomu, že se v rámci nové regulace nepřijme změna, která by jinak vedla k vysokým jednostranným nákladům které by nesli zaměstnanci. Kámen úrazu leží někde jinde – v hlavním bodu stálého vyjednávání odborů, kterým je zvyšování mezd.

Inflace jako základní argument růstu mezd

Odbory v České republice podkládají svoje argumenty pro zvyšování mezd vlastními makroekonomickými analýzami a odhady inflace. Jako základní argument pro růst mezd zdůrazňují inflaci, která dle odborů nespravedlivě snižuje kupní sílu zaměstnanců. Výši růstu inflace pak využívají jako základní vyjednávací hranici pro kolektivní vyjednávání, často prezentovanou jako inflační doložku prosazovanou do kolektivních smluv. Problém přichází ve chvíli, kdy celkový růst mezd převyšuje růst hospodářského produktu. Jinými slovy rostou mzdy rychleji než produktivita práce.

V roce 2007 komentoval prezident Václav Klaus při návštěvě ve firmě Škoda Auto kolektivní vyjednávání probíhající mezi odbory a managementem společnosti ohledně navyšování mezd. Řekl, že by v případě přijetí požadavků odborů na 17% růst mezd za rok mohlo dojít ke mzdovému vzlínání, které by mohlo v kontextu celé ekonomiky přispět k růstu inflace. Jeho výrok byl okamžitě odsouzen jako veřejné přiklánění se ke špatné straně sporu. Prezident Klaus je ovšem zkušený ekonom a věděl, o čem mluvil (iHNED.cz, 2007). Odbory mají v dnešní podobě, kdy se centralizují do celostátních uskupení (v případě České republiky se jedná o Českomoravskou konfederaci odborových svazů), možnost ovlivňovat situaci na makroúrovni. Přijetí odborových požadavků v podniku takového formátu by mohlo znamenat problém pro všechny podniky s odbory v České republice, neboť by mohlo dojít k masivnímu nastolení obdobných požadavků, přičemž většina firem by nemusela být schopna takové skokové zvýšení mezd ustát.

A jak by inflace vzlínáním mezd mohla vzniknout? V ekonomii hlavního proudu lze rozlišit několik konceptů příčin inflací, přičemž jedna z nich se zabývá přímo vlivem růstu mezd a nazývá se autonomní mzdově nákladová inflace. Tato inflace je zapříčiněná nadměrným růstem mezd v důsledku určitých skutečností a jednou z jich je „vynucený růst mezd odborovými svazy za účelem nárůstu jejich podílu na HDP bez vazby na aktuální vývoj poptávkového klimatu (ČNB, 2001)”, což lze interpretovat jako vynucený růst mezd nad rovnovážné mzdy. Jedná se v podstatě o exogenní šok, který ovšem rychle vyprchává a není možné na něj reagovat fiskálními nebo monetárními opatřeními, protože bývá spíše lokálního charakteru.

Samotné zvýšení mezd ovšem inflaci vyvolat vůbec nemusí, pokud se odborům nepodaří svými činnostmi vyvolat přímo růst cenové hladiny, čehož by musely docílit změnou nabídky peněz prostřednictvím vlivu na poptávku po penězích. Po zvýšení mezd v odvětvích, kde odbory působí, jsou firmy nuceny většinou zvednout ceny za účelem udržení zisku. Na to musí přijít reakce – buď firmy v nedotčených odvětvích ceny sníží a kupní síla lidí zůstane stejná, nebo ceny nesníží a kupní síla lidí se sníží ve formě peněžních zůstatků. Vzhledem k tomu, že zaměstnanci jsou i spotřebitelé, zvýšení cen se jich týká také. Mohou nějakou dobu oslavovat zvýšení mezd, protože podlehli iluzi, že se jim zvedly reálné mzdy, přičemž neví, že rostly pouze mzdy nominální. Postupné navyšování cen povede k tomu, že budou mít reálných zůstatků stále méně a svoji spotřebu omezí do takové výše, aby obnovili hotovostní zůstatky. Na to budou muset firmy reagovat a ceny opět snížit, neboť za zvýšené ceny už nejsou spotřebitelé ochotni statky nakupovat. Odbory tak mají sílu ovlivňovat relativní ceny, a tak poškozovat ekonomiku, ale jejich činnost nemusí vést k všeobecnému zvyšování cen. Pokud se ovšem nepustí do prosazování zvyšování minimální mzdy.

Samotný problém tkví už v minimální mzdě samotné. Mainstreamová ekonomická teorie vidí v minimální mzdě (pokud ovšem překočí výši rovnovážných mezd, kterou není jednoduché zjistit a v podstatě nevíme, zdali se minimální mzda nachází pod nebo nad optimem) problém, který ústí v tržně neefektivní řešení, kdy zaměstnavatelé musí zvýšení nákladů na práci kompenzovat propouštěním nebo zvyšováním cen svých výrobků, případně najímání pracovní síly na černo. Všechny tyto uměle vytvořené problémy vedou k vyšší míře nezaměstnanosti a mohou ovlivňovat míru inflace i tempo růstu HDP.

Zvýšení minimální mzdy zvyšuje náklady na ty nejchudší pracující – na zaměstnance pobírající minimální mzdu. Jestliže tito pracovníci musejí ze zákona obdržet za odvedenou práci více peněz, budou logicky i ostatní zaměstnanci, kteří mají mzdu vyšší, požadovat nárůst mzdy alespoň ekvivalentní nárůstu zaměstnanců s minimální mzdou. Zároveň dochází k všeobecnému, alespoň malému, zvýšení cen, o kterém lidé uvažují jako o reálném poklesu jejich důchodů, proto budou všichni zaměstnanci požadovat vyšší mzdy jako kompenzaci za zvýšení cen. Zaměstnavatelé ovšem nemají zájem na snižování svých zisků pod určitou úroveň, proto budou mimo aktivity zmíněné výše, nahrazovat zaměstnance technologiemi, které jejich práci zastanou. Z logiky věci tedy vyplývá, že zvyšování minimální mzdy poškozuje ekonomiku, vyvolává inflaci taženou náklady, zvyšuje nezaměstnanost a podobně.

Je to ale opravdu tak jednoduché? Podívejme se na dva příklady. Prvním z nich je restaurace spadající do střední cenové kategorie, jejímiž zákazníky jsou spotřebitelé střední třídy. Restaurace zřejmě bude zaměstnávat několik zaměstnanců za minimální mzdu, například pracovníky myjící nádobí či uklízející restauraci. Takových pracovníků se restaurace těžko zbaví, protože i u myčky nádobí musí stále někdo stát a myčku obsluhovat, proto jí nezbyde nic jiného než zvýšit mzdy. Logickým krokem by bylo zvýšení cen nabídky restaurace do výše zvýšení mezd, ovšem její zákazníci nejsou změnou mezd v podstatě dotčeni, protože se jich minimální mzda netýká a nedošlo k takovému efektu mzdového vzlínání, aby se jim signifikantně změnil důchod. Po zvýšení cen by tedy zákazníci nakupovali méně a restaurace by přišla o další zisky, proto ceny zřejmě zvýší, ale jen nepatrně, neboť zákaznická poptávka po jídle z konrétní restaurace bude zřejmě celkem elastická. Majitelé restaurace budou tedy muset náklady způsobené vyšší minimální mzdou nést z určité části sami. Lze tedy říci, že zvýšení minimální mzdy sice může vyvolat poptávku po určitých produktech nakupovaných spotřebiteli pobírající minimální mzdu, rozhodně ale nedojde ke zvýšení poptávky po všech produktech.

Obecně lze říci, že produkty produkované zaměstnanci pobírající minimální mzdu – typicky fast-foodové produkty – určitě zdraží. Co ale zboží ostatní? Například zboží luxusní spotřeby? Podívejme se na druhý příklad, kterým jsou luxusní drahé hodinky. Zvýšení minimální mzdy lidem s nízkými příjmy rozhodně neumožní pořídit si luxusní hodinky, protože budou mít stále málo peněz. Lidem s vysokými příjmy, kteří jsou typicky podnikatelé, ovšem zvýšení minimální mzdy spíše uškodí ve smyslu snížení jejich zisků, proto poptávka po luxusních hodinách může dokonce klesat, a tím i jejich cena.

Dopad odborů na inflaci prostřednictvím jejich hlavní aktivity, tedy zvyšování mezd a minimální mzdy tedy není jednoznačný. Existuje mnoho proměnných, které takový efekt ovlivňují a je složité takovou problematiku generalizovat. Za určitých podmínek mohou odbory opravdu signifikantně inflaci ovlivňovat, především ve chvíli, kdy jimi prosazované mzdy opravdu vysoce přesahují rovnovážné mzdy a způsobují tak velké distorze na trhu, že nedojde k jejich dostatečnému vyrovnání a opravdu způsobí růst značný růst cenové hladiny.

Na druhou stranu, kontrolovaný růst mezd, který nepřesahuje určitý udržitelný trend, nemusí být pro ekonomiku významným způsobem škodlivý. Jak říká ekonomická teorie, mírná inflace může být pro ekonomiku dokonce prospěšná. Lidé a firmy zahrnující do svých očekávání budoucí inflaci budou inklinovat k investicím zhodnocujícím jejich kapitál nad míru očekávané inflace, která by jim při jejich nečinnosti zůstatky znehodnocovala. Neblahé dopady téměř nulové či záporné inflace lze sledovat po celém světě, kde v takovém případě firmy a vlastníci velkého kapitálu doslova “sedí” na penězích, neboť je žádná síla nenutí k jejich zhodnocování.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.