25 let českého bankovního sektoru – sakra divoká cesta!

Byla privatizace bankovního sektoru provedena vhodným, méně bolestným způsobem? Podařilo se český bankovní systém nastavit tak, aby zde nebyla velká míra regulace, ale zároveň, aby byl trh dostatečně volný, aby mohly vznikat konkurenční stabilní bankovní instituce? A do jaké míry se podařilo zabránit podvodům, které se k příležitosti privatizace určitě naskytly?

bank

Od roku 1990 prošlo české bankovnictví zásadní proměnou, kdy došlo k přeměně z jednostupňového bankovního systému, kdy zde působila Státní banka československá jako monobanka na dvoustupňový tržní bankovní systém, který se po následujících 25 let rozvíjel a stabilizoval.

Vzhledem k povaze socialistického hospodářství, kdy je ekonomika centrálně řízená, a délce trvání tohoto zřízení na území dnešní ČR, není s podivem, že v České republice bylo jen velice málo expertů, kteří měli zkušenosti s volným tržním systémem, a tak se přerod bankovního sektoru neprovedl zcela bez chyb. Nyní, když už v České republice existuje jedno z nejstabilnějších bankovních prostředí v Evropské unii, si můžeme klást otázky ohledně způsobu provedení liberalizace a privatizace, a především ohledně nákladů, které byly za tímto účelem vynaloženy z peněz daňových poplatníků.

Bankovnictví za minulého režimu a v letech 1990 – 1993

V první řadě je nutné si uvědomit, jak vypadalo české bankovnictví před rokem 1989. S příchodem roku 1938 a první světové války byl přerušen vývoj už rozvinutého bankovního sektoru a přišla doba, kdy byl bankovní sektor nejprve rozložen nacistickou okupací, a následně byly v roce 1945 všechny zbývající banky znárodněny a řízeny Ústřední správou bank. Od roku 1948 pak na území ČR působily pouze dvě banky – Živnobanka, která měla na starosti krátkodobé úvěry a Investiční banka, která se starala o dlouhodobé úvěry.

Až do roku 1990 působila jako monobanka v centrálně plánovaném československém hospodářství Státní banka československá, která byla založena v roce 1950. Díky tomuto jednostupňovému bankovnímu systému, kde neexistovaly kontrolní mechanismy, se v průběhu let nashromáždily špatné úvěry, které tato banka poskytovala státním podnikům bez zajištění a bez prověření bonity, neboť státní podniky měly garantované přístupy k úvěrům.

Přítrž tomuto počínání utržilo až přijetí zákonů č. 130/1989 Sb., o Státní bance Československé (dále jen SBČS) a zákon č. 158/1989 Sb., o bankách a spořitelnách, které od 1. ledna 1990 oddělily emisní a úvěrově obchodní činnosti SBČS, čímž fakticky vznikl dvoustupňový systém. Ale vzhledem k tomu, že tyto zákony byly připravovány ještě před revolucí, nesly se v duchu socialismu a neobsahovaly žádné zásadní kontrolní a regulační nástroje, které by fungovaly jako dohled nad bankami. Tímto krokem se uvolnila situace bankovního sektoru a začaly masově vznikat nové banky.

Dluhy, které státní podniky během socialistické vlády nashromáždily, jim po rozdělení SBČS zůstaly a úvěry převzaly tři v roce 1991 nově vzniklé banky: Komerční banka Praha a Všeobecná úvěrová banka Bratislava, ale největší část převzala Konsolidační banka. Ta byla založena v rámci Konsolidačního programu I, který měl za úkol pomoci bankám zbavit se nevymahatelných pohledávek tím, že od nich vykoupila problémové úvěry, které podniky nebyly schopny v tržním prostředí splácet. Tímto krokem, a také díky Fondu národního majetku, který emitoval státní obligace za účelem kapitalizace bank, byla výrazně zlepšena likvidita bank.

V roce 1992, kdy vstoupil v platnost nový zákon o SBČS č. 21/1992, Sb. a zákon č. 21/1992 o bankách, který fakticky zavedl v činnost bankovní dohled, bylo aktivních už 37 bank, přičemž počet udělených licencí se přibližoval k padesáti. SBČS se stala plně tržní, nezávislou centrální bankou. V rámci SBČS vzniklo clearingové centrum, kde musí mít každá banka vlastní účet, který slouží k mezibankovním platebním stykům. Do té doby státní peněžní ústavy se transformovaly na akciové společnosti, čímž se v podstatě připravovaly k privatizaci. Přelomovou částí těchto zákonů bylo povolení zahraničním bankám zakládat na území Československa pobočky.

V roce 1993, ruku v ruce s rozdělením republiky, došlo k založení České národní banky, která měla stejné pravomoce jako SBČS. Rok 1993 ukázal, že masivní a poměrně neřízený rozvoj bankovnictví bez předchozích zkušeností obsahoval spoustu nebezpečných pochybení, mimo jiné poskytování rizikových úvěrů členům vedení i vlastníkům bank a poskytování rizikových úvěrů, což vedlo až k zavedení první nucené správy – Kreditní a průmyslové banky. Proto centrální banka rychle utlumila zakládání nových tuzemských univerzálních bank, a tak 6 z 10 nově povolených bank bylo se zahraniční účastí.

Obecně lze říci, že období počátků 90. let, ruku v ruce se změnou politického systému, celkové uvolněnosti a privatizací, znamenalo vysoký entusiasmus obyvatel a velice vysokou poptávku po finančním kapitálu. Vzhledem k tomu, že zde předtím v podstatě neexistoval bankovní trh, nebyl v nově vzniklých bankách dostatek kapitálu ani dostatek zkušeností s udělování úvěrů. Bankovní systém a kapitálový trh byl tedy značně poddimenzovaný a poptávku po bankovních službách musela stále zabezpečovat SBČS uvolňováním dodatečných zdrojů formou mezibankovních úvěrů. Díky tomu, že v České republice byla udržována, narozdíl od jiných postkomunistických zemí, nízká inflace, nebylo možné umořit staré dluhy z dob socialismu, tak jak se dělo jinde díky hyperinflaci. Je samozřejmé, že hyperinflací se znehodnocují nejenom dluhy, ale také úspory obyvatel. Ovšem otázka je, jaký přístup je méně nákladný. V případě nízké inflace totiž sice nedojde ke znehodnocení vkladů jednotlivých obyvatel, ale nebonitní úvěry bank podnikům zůstávají a stahují banky ke dnu. Tento problém se následně řeší rozsáhlou externalizací problému, kdy jsou na náklady daňových poplatníků tyto dluhy odkupovány a garantovány.

Krizové období let 1996-2000

V roce 1996 byl zaveden Konsolidační program II, který jen v tomto roce vedl k zavedení 6 nucených zpráv, 2 likvidací a 2 převzetí bank. Tato krize se týkala především malých bank, ale ani velké banky nebyly potíží ušetřeny. Dvě velké banky, ve kterých si stát držel vysoký majetkový podíl, se také dostaly v letech 1999-2000 do krize. Jednalo se o Českou spořitelnu a Komerční banku, dvě v podstatě největší banky zabývající se drobnými klienty. Obava z jejich pádu byla tak vysoká, že byly nakonec odprodány v rychlém shonu a s velkou ztrátou pro stát, neboť byly před odkupem očištěny od špatných úvěrů ve výši, která značně přesahovala jejich prodejní hodnotu.

Privatizace České spořitelny

Opravdovým přelomem byla provedená privatizace největší české banky, která díky tomu, že za socialismu byla v podstatě jedinou bankou přístupnou pro veřejnost, má v současnosti přes 5 milionů klientů. Za tehdejší vlády Miloše Zemana bylo rozhodnuto o prodeji 52 % podílu státu v bance bance Erste Bank, která nyní drží téměř 99 % akcií. Čeští ekonomové se víceméně shodují, že vstup a aktivity Erste Bank v České spořitelně významně přispěly k modernizaci bankovního sektoru v ČR. Erste zavedla mnoho nových bankovních produktů, a především zavedla vysoký poplatkový systém, který postupně převzaly i ostatní banky a i dnes platíme jedny z nejvyšších poplatků v Evropské unii. Ačkoliv se tvrdí, že to byl dobrý obchod, neboť Česká spořitelna ihned v roce 2001 vykázala zisk 1,8 miliardy korun, zůstává v pozadí zarážející fakt, který poměrně sráží optimistický pohled, a tím je prodejní cena. Akcie prodal český stát za 19 miliard korun, přičemž ještě před prodejem prostřednictvím Konsolidační agentury provedl masivní odkupy špatných úvěrů za více než 40 miliard korun, a tím v podstatě převzal veškeré závazky, kvůli kterým byla Česká spořitelna ve ztrátě, na sebe.

Privatizace Komerční banky

I v případě Komerční banky, bilační sumou největší banky v republice, nepostupoval stát  nejhospodárnějším způsobem. V rámci pomoci bance bylo odkoupeno v roce 1991 téměř 90 miliard v nebonitních pohledávkách a v roce 1996 dalších 36,5 miliard a v roce 2000 dalších 60 miliard (odkoupeno za 36 miliard). V roce 2001 pak svůj 40 % podíl prodala Česká republika skupině Société Générale za 40 miliard korun. Opět lze jen vyjádřit údiv nad tím, s jakou „ztrátou” byl ochotný český stát banku prodat do zahraničního vlastnictví.

Pád IPB

Investiční a poštovní banka vznikla v roce 1993 sloučením Investiční banky a Poštovní banky. Její krach v roce 2000, který byl započat 16. června 2000 uvalením nucené správy Českou národní bankou, byl největším bankrotem v historii České republiky. Její aktiva byla následně prodána se státními garancemi bance ČSOB a velká část nebonitních pohledávek bylo odkoupeno opět Konsolidační agenturou. Touto podivnou a pro ČSOB velice výhodnou (získala IPB skoro zadarmo) operací v podstatě zlikvidovala a převzala svého největšího konkurenta. Celkové ztráty způsobené pádem banky byly vyčísleny na 67,8 miliard Kč.

Konsolidační agentura

Tato agentura, původně Konsolidační banka, zanikla 31.12.2007. Původně byla založena jako instituce, která převezme problematické úvěry privatizovaných podniků, které podniky nebyly schopny splácet. Takto bylo nakoupeno zhruba 110 miliard korun pohledávek, došlo ke snížení úročení na 13 procent prodloužení splatnosti na osm let. Ovšem díky státním garancím za špatné úvěry, které stát dával novým vlastníkům bank, přitekly v roce 1999 až 2002 desítky miliard nakoupených úvěrů právě z České spořitelny, Komerční banky a Investiční a poštovní banky. Dohromady se jednalo přes 270 miliard korun.

Problémem takové agentury je, že skýtá velký potenciál pro korupci a sebeobohacování. Přeci jen možnost odkupu vlastního dluhu, byť zprostředkovaně, musela zlákat leckterého manažera. „Jako asi každá primární závada, i tato měla své sekundární zlé sestry. Pohledávky bank, respektive špatně poskytnuté úvěry, převedené na Konsolidační banku, se pak prodávaly zhruba za 30 až 10 procent původní ceny. Sekundární zlou sestrou té primární pak bylo, že dlužník banky, která usoudila, že jeho dluh je nedobytný, a proto dluh převedla na Konsolidační banku, dostal příležitost koupit si svůj vlastní dluh za desetinu dlužné částky, (Český rozhlas, 2013)” řekl k tomuto problému Tomáš Ježek.

Současný stav bankovnictví v ČR

Za posledních 15 let se český bankovní sektor stabilizoval a je ve velmi dobré kondici. Díky dobré kontrole, pravidelným zátěžovým testům a regulacím České národní banky je bankovní sektor transparentní, dobře předvídatelný a dle testů také odolný vůči nepříznivým šoků, které by mohly ovlivnit likviditu bank. Dobrými ukazateli stability českého bankovnictví jsou: Poměr úvěrů ke vkladům, který se pohybuje kolem 75 % a je jedním z nejnižších v EU a krytí vkladů likvidními aktivy bank, které dosahuje více jak 48 %.

Aktuálním trendem v bankovnictví je nástup malých bank, nezatížených korporátní těžkopádností, které vsázejí na co nejjednodušší kontakt se zákazníkem a na poskytování co nejpříjemnějšího uživatelského prostředí v kombinaci s naprosto odlišnou produktovou politikou velkých bank. Banky typu Fio či Airbank mají sice minimum bankovních produktů, ale jejich nabídka je oproti gigantům jako Česká spořitelna velice přehledná a na první pohled je pro drobného klienta výhodnější. Tyto banky poskytují dosud poměrně nevídané výhody, jako je vedení účtu zdarma, nezpoplatněné domácí platby, bezplatná platební karta a internetové bankovnictví. Společně s rozvojem mobilních aplikací tyto banky velice agresivně penetrují český bankovní trh. Například firma Airbank od svého vzniku v roce 2011 otevřela již 31 poboček a má více jak 400 000 klientů.

Před českými bankami stojí několik výzev, na které bude nutné se připravit. V následujících letech budeme nejspíše svědky tzv. “cashless” revoluce, tedy postupného vymizení hotovosti z ekonomiky. Veškeré transakce se budou vykonávat online a tento posun bude pro banky znamenat obrovské investice do zajištění bezpečnosti těchto transakcí a poskytnutí co největšího komfortu svým klientů. Z bankovních poboček se již nyní pomalu stávají spíše prostory, kam klienti chodí na dobrou kávu a diskuzi se svým bankovním poradcem. Typické úkony, jako je například podávání složenek či vkládání/výběr z účtu na pobočce pomalu mizejí.

Dále musí banky čelit fenoménu “peer-to-peer” půjček, které se díky internetu a všudypřítomným technologiím stávají stále více viditelnou alternativou bankovním úvěrů. V rámci tohoto systému si lidé půjčují peníze od druhých, lidí a tím se v podstatě zbavují závislosti na bance. Na druhou stranu je pravda, že tento systém je využívaný především drobnými méně bonitními klienty, kterým banky nejsou ochotné poskytovat další spotřebitelské úvěry. Od toho se odvíjí také fakt, že peer-to-peer půjčky jsou zatím kvůli svému vysokému úročení méně výhodné než klasické bankovní úvěry.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.